Stránky

čtvrtek 5. prosince 2013

Výš, rychleji, silněji... A mnohem dál

Tak to podle posledních čísel vypadá, že náruživým běžcům přestávají stačit maratony. Chtějí víc. Někdo to zkrátka rád ultra. Wall Street Journal uvádí, že pro rostoucí počet běžců jsou maratony příliš krátké. "Loni dokončilo ultramaratony jen ve Spojených státech 63 530 lidí. Oproti roku 2008 to znamenalo více než dvojnásobný nárůst," citoval WSJ Ryana Lamppu, mluvčího Running USA. Uff.

Říkám vám, to po mě nemůžete chtít. Zatím...

pondělí 11. listopadu 2013

Vzpomínky na New York

Byla to dlouhá cesta. Trvala pět měsíců. Začala v létě u Vltavy a končila v chladném podzimním odpoledni v newyorském Central Parku. V okamžiku, kdy jsem probíhal cílem, jsem ale nevzpomínal na těch posledních šestnáct týdnů přípravy, kdy jsem si dal docela slušně do těla. A merrellkám naložil, na co se mnou dlouho nebyly zvyklé. Těch posledních pár stovek metrů jsem jen nutil tělo do běhu, přemlouval chvějící se nohy, aby to ještě chvíli vydržely. Vydržely. Nezastavil jsem. Proběhl jsem cílem.

4:03:45. Nebyl to čas, v jaký jsem doufal. Zato to byl závod, jaký jsem chtěl prožít od chvíle, kdy jsem začal běhat. Takový mix emocí jsem zatím nezažil. Chvílemi se mi ježily vlasy tak, že bylo těžké udržet čepici na hlavě.

Běhal mi mráz po zádech třeba při seběhu z Verrazano Bridge do Brooklynu, kde čekala první vlna frenetických fanoušků. Chlupy pak stály v pozoru ještě hodněkrát, třeba v Brooklynu, kde v jednom z dlouhých stoupání diváci ve třech či čtyřech řadách lemovali oba kraje silnice a neúnavně povzbuzovali svými hlasivkami, zvonci, trumpetami či řehtačkami dlouhé hodiny všechny, kteří probíhali okolo...

Několikrát jsem si díky fanouškům podél trati dobil baterky, nakonec mi byli málem osudní. Je těžké uhlídat si nervy, strategii a tempo v takové atmosféře. Půlka za 1:58 byla dobře rozběhnutá, ale v druhé části, která se vlní víc, než je zdrávo - a než by člověk v New Yorku čekal -, pálila stehna na horizontech kopců a mostních oblouků zatraceně hodně. Tam mi utekly cenné minuty. V posledních dvou třech mílích jsem se jen horko těžko snažil nakopnout motor. I když jen poblafával, naštěstí se nezadřel. Zvládl jsem to.

Čas jsem těsně před cílem řešil hodně. Žralo mě to. "Snad nikdy ty blbé čtyři hodiny nepřekonám," nadával jsem si. Vykašlu se na maratony a budu si běhat půlky pro radost, říkal jsem si. Kdepak! Ten pocit, jaký zažívám, přestože se mi třesou nohy a chodník hrozí, že mě profackuje, nikde jinde než v cíli maratonu nezažiju.

Každou minutu po startu jsem si užil, každou minutu po protnutí cíle rostlo nadšení. Jet do New Yorku na maraton bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem udělal za hodně dlouhou dobu. To nadšení je ve mně pořád. A dále bobtná. I díky skvělým fanouškům, kteří mi fandili na místě i doma. Prožívali to se mnou. Násobili mou radost. Teď už se nemůžu dočkat, až něco podobného zažiju znova.


ING New York City Marathon, 3. listopadu 2013
Čas: 4:03:45
Půlmaraton: 1:58:22

Startovní číslo: 23320
Konečné pořadí: 17417. 
Mezi muži: 13337. 
Podle věku: 2448.

středa 23. října 2013

Bez hudby a bez bot

Původní plán byl: hudbu do uší a nové kecky. Nynější: nic takového. Do New Yorku tedy odletím bez hudby a bez bot (nových). Důvodů je více, ale dva z nich hrají prim: ušetřit nějakou tu kačku na kapesné (botky za trojku a MP3 za litr, to je dvě stě doláčů) a pak také skutečnost, že by to s tolika novinkami nemuselo klapnout úplně podle představ. 

Sluchátka v uších by mi mohla vadit, nové botky štvát (a drát bosá kopyta). Sice jsem měl velmi dobrou zkušenost s přechodem na nové merrellky, s nimiž nebyl problém od začátku běhat i delší distance, ale maraton je maraton, jak známo, že? Takže sázka na staré vyzkoušené parťáky: merrellky (snad se do té doby nerozpadnou, na několika místech už mají namále) a ticho (ono to s tím tichem stejně nebude tak žhavé, když v ulicích New Yorku mají fandit nějaké dva miliony lidí). 

pondělí 21. října 2013

Povede se Berlín?

Chci běžet v Berlíně. Tamní maraton patří mezi mé vysněné (spolu s New Yorkem - brzy odškrtnu, Chicagem, Londýnem, Bostonem, Tokiem a pár dalšími). Takže když to letos tak hezky vyšlo s New Yorkem, tak jsem si řekl, že je potřeba štěstí při losovačce pokoušet dál - a přihlásil se do Berlína. Zájemců je přes 70 tisíc, běží okolo 40 tisíc. Jestli mezi nimi budu, to se ukáže na začátku listopadu. Třeba mě při návratu zpoza velké louže bude čekat v mejlu obsílka. Snad.

Start v New Yorku za dveřmi

Čas se nachýlil. Je to skoro tady. Před půl rokem, kdy klapla přihláška na newyorský maraton, to celé vypadalo jako hodně vzdálený cíl, zahalený mlhou. Mlha ale spadla jako takřka každodenní podzimní závoj nad Vltavou a cesta do Ameriky má hodně reálné obrysy. Za devět dnů vyrážíme, za třináct dnů běžím. Těším se.

Mám čisté svědomí, trénoval jsem dost. Ne úplně podle plánu, ten byl ale poměrně ambiciózní. Tak vysoko nemířím. Bude mi stačit výsledek začínající trojkou a parádní pocit. Nic víc nechci. Už pár dnů cítím lehké chvění, vzrůstající očekávání a tradičně i trochu pochybování, zda to i napotřetí zvládnu. Doufám, že jo, protože ta placka za to stojí.



Chci ji. A přivezu ji :)

- Maminkóóó!!
- Co je, Míšánku?
- Já chci taky medaili!
- My chceme taky medaili!!!
- Přátelé, kamarádi, my vám ty medaile přivezeme!
(S tebou mě baví svět)


neděle 15. září 2013

Proč běhá Scott Jurek

Tato pasáž z úvodu knihy Scotta Jureka Jez a běhej se mi zamlouvá: "V životě, stejně jako na ultramaratonu musíte pořád směřovat dopředu. Nakonec jsem běhal, protože jsem se stal běžcem a sport mi přinášel nejen fyzické potěšení, ale také mi dodával kuráž v boji s dluhy a nemocemi, pomáhal mi čelit starostem, kterých jsem měl denně plnou hlavu. (...) Běhal jsem, protože jsem miloval výzvy a protože neexistuje lepší pocit než doběhnout do cíle nebo zvládnout náročný trénink. (...) Těžkosti, kterým jsem čelil na ultramaratonech, mi připomínaly, že v životě mohu zvládnout i jiné problémy; to je nakonec život. I proto jsem běhal."

středa 11. září 2013

Příprava pokračuje...

Nějak se to blbě sešlo. Nemám čas psát. Zato mám alespoň čas běhat. A to je asi podstatnější :) Do newyorského maratonu zbývá 55 dnů, tréninkový plán už je z velké části splněn, z části také proškrtán... Důležité je, že se během prázdnin podařilo zajistit ubytko (kvartýr na dolním Manhattanu), letenky (sice trochu kostrbatá zpáteční cesta přes Londýn a Manchester, ale co už) a začínáme šetřit na kapesné, abychom tam nemuseli žrát kořínky.

V rámci přípravy jsem stihl jediný závod, na sklonku prázdnin jsem si střihl desítku Nike Run Prague. Bylo strašně fajn zjistit, že nohy jdou rychleji, než bych čekal. Čas 48:42 potěšil, stejně jako zjištění, že by to šlo i lépe. Rezervy byly, zatímco okolo mě to vadlo. Tak hlavně, ať rezervy zůstanou pod střechou. Nerad bych podobně zvadnul já za tou velkou louží...

pátek 28. června 2013

New York, New York


I want to be a part of it, New York, New York... If I can make it there, I´ll make it anywhere...

Jinak příprava už vypukla na všech frontách:  



Jak poznat, kdy si dát voraz?

Pokud jste se pustili zhurta do tréninku (což se týká třeba mě a mojí přípravy na novojorský maraton), tak je potřeba mnohem víc než jindy poslouchat své tělo. Někdo zaznamená jeho pouhé remcání, někoho musí něco skolit, aby si uvědomil, že není nesmrtelný.

Kde hledat nejčastější náznaky toho, že byste si měli dát voraz? Nejdříve se to pozná na spánku a energii, kterou máte. Když i nadále budete všechno ignorovat, ztratíte apetit a nakonec se zhroutí váš imunitní systém. Prostě narazíte do zdi, zadřete motor, konec. Finito. Kapišto?

Přetrénování se netýká jen vrcholových sportovců, jako rekreační běžec si ho můžete bez větších problémů uhnat taky. Zvlášť když k tréninku musíte zvládat práci, domácnost, děti, složenky, pochůzky a všelijaké další životní radovánky. Znáte to... Mnozí z nás také ponocují (mě bohužel nevyjímaje) a nedostatek spánku není zrovna tím nejlepším způsobem, jak unavený organismus zregenerovat.

A jaké jsou teda konkrétní náznaky katastrofy?

1. Zvýšená klidová tepovka: zkontrolujte si každé ráno puls, ještě než vylezete z postele. Pokud je klidová tepovka vyšší než normálně, může za to nejčastěji stres – je celkem fuk, jestli je fyzický nebo psychologický. Stres není dobrý společník, ať už je to po náročném dni v práci nebo náročném výběhu.

2. Špatný spánek: pokud spíte blbě nebo nedostatečně, tělo nemá jak regenerovat. To může jen při kvalitním, dobrém a dostatečně dlouhém spánku. Nejhorší je několik nocí v řadě špatně spát, podle toho to pak taky v tréninku vypadá. Jestli vám to neběhá (minimálně pocitově), zaměřte se na spánek – spíte opravdu předpisově, nebo noční odpočinek spíš flákáte? (Sám mám v tomhle směru zatraceně co dohánět…)

3. Čuření, čuření, tmavěžluté snad není…: na moči se pozná, jak dobře organismus zavodňujete – je to jednoduché, světlá je dobrá, tmavě žlutá je špatná. Správný pitný režim prozáří vaši moč i den ;)

4. Vyvanulá energie: máte dost, jste vyčerpaní? Když jste vysosaní, je něco špatně a měli byste zpozornět. Únavu nepřetlačíte. Raději se o to ani nepokoušejte.

5. Blbá nálada: běhání obvykle vyvolává pocity štěstí, takže pokud se cítíte pod psa, jste nevrlí a podráždění, nedostatečně odpočíváte.

6. Bolest: běžce permanentně něco pobolívá, ale většinou poznáte, když je to vážnějšího rázu. Každopádně dlouhodobější bolest nesvědčí o tom, že trénujete správně, v takovém případě potřebuje tělo – jasně, voraz…

7. Pokulhávající výkonnost: dřete jako koně, ale výkonnost stagnuje? Pak jedete přes čáru, přibrzděte a nechte organismus, aby se trochu nadechnul a vzpamatoval. V tréninku se zaměřte na kvalitu, ne na kvantitu a velkou intenzitu. Pokud se cítíte po včerejším výběhu skvěle, je to fajn, pokud pod psa, je to vykřičník. Když takových vykřičníků nasbíráte více v řadě, je to významný indikátor toho, že potřebujete odpočinek. Dopřejte si ho bez větších odkladů.

čtvrtek 27. června 2013

Příprava v plném proudu

Pro maraton v Novém Jorku jsem zvolil přípravu podle chlápků z CoolRunning.com. Jejich plán přinesl zhruba dva roky zpátky Bezvaběh.cz, já se k němu progooglil a docela mi padl do oka. Tedy, trochu mě děsí ten plnotučný maraton v přípravě (nejspíš ho tři týdny před novojorským závodem vynechám), ale jinak docela ok.

Začal jsem minulý týden v pondělí, v prvním týdnu jsem vynechal jednu tréninkovou jednotku s 10 kiláky, tento týden všechno klape přesně podle plánu, víkendová sérka 10-5-18 kilásků mě ještě čeká...

středa 5. června 2013

úterý 4. června 2013

Velký den

Středa byl velký den. Plný očekávání. Napětí. Naděje. Motýlků v břiše. Lehkého chvění. Trvalého neklidu. Neustálého kontrolování emailu včetně spamu... A právě tam to bylo. Teda až ve čtvrtek. Zpráva z NYRR. New York Road Runners. Od těch týpků, co se starají o organizaci newyorského maratonu, vytrvaleckého grandslamu. (Chápu, že je nával, ale to 24hodinové zpoždění bylo opravdové utrpení.)

Díky, že jste se přihlásil do loterie o startovní čísla newyorského maratonu. Je nám líto, ale v rámci losování jste nebyl vybrán. Blablabla... Sakra! Do háje... No, aspoň ušetřím...

Jenže hodinu nato jiný email. Congratulations! You are "in!" Welcome to the 2013 ING New York City Marathon. No to si... děláte... neděláte? Nedělají. Pohled na stav kreditky nelže, jsem o sedm táců chudší. Startovné je výživné, ale aspoň ho člověk na účtu zaznamená. Johoooo!!! JSEM TAM.

Ještě o dalších pár hodin později přijde emailová omluva za všechny ty zmatky. You're IN for 2013, and we welcome you with open arms! Všechno odpuštěno, New Yorku. Jedu. A toho 3. listopadu tě zbourám. Nebo alespoň ty proklaté čtyři hodiny.

Okamžiky z posledního maratonu

Koukám do země, polévá mě pot, mechanicky odpočítávám kroky. U patnáctého zapomínám počítat dál a vracím se k prvnímu. A tak pořád dokola. Kolem mě řídnou a houstnou davy fanoušků. Naštěstí už běžíme zase do centra, bude to lepší, lidi mě poženou. Vnímám je ale jako ve zpomaleném filmu a říkám si, že by bodla občerstvovačka. Míjím pár znavených běžců, jiní zase předbíhají mě. Zkouším se chytit za něčí záda, ale většinou jejich tempo dlouho neutáhnu. Občas se mi zatočí hlava, mám mžitky před očima, hlaďák a nutkavý pocit, že to dneska nejspíš neuběhnu. Právě míjím 30. kilometr. Ještě dvanáct a fous...

Druhý a zatím poslední maraton mi dal zabrat. Prožil jsem si během něj pravou maratonskou zeď, krizi, o které jsem do té doby jenom četl. Zeď, do které jsem vrazil jako buldozer. A málem na ní zůstal nalepený.

Letošní pražský maraton jsem rozběhl na 3:45 a až do 26. kilometru běžel podle plánu a vodiče. Jenže pak mi začaly těžknout nohy. Neměl jsem pocit, že bych něco přepálil, spíš jsem měl za to, že jsem se "neuchladil" v nečekaně teplém a vlhkém počasí. Každopádně přišla krize. Dokonce hned dvě, nebo možná jedna veliká, s níž jsem bojoval prakticky až na cílovou pásku.

Těch posledních dvanáct kilometrů bylo fakt vydřených. Nakonec jsem doběhl, došel, doklopýtal a dobojoval za 4:08:51. I proto teď nosím na zápěstí žlutou gumovou pásku s nápisem "PRAGUE 12.05.2013", abych si připomněl, že tenhle běh stál za to. A taky to, že jsem to nevzdal.

Je fajn, že jsem si tím prošel. Že jsem to ubojoval. Dalo mi to moc, včetně nové motivace. Přestože jsem si ještě v Pařížské těsně před cílem sliboval, že tohle bylo naposledy, hned za cílovou branou bylo jasné, že nebylo. Kdepak. Pod ty čtyři to zkrátka natlačím. Dřív nebo později. Spíš dřív, než později. A to jako jo!

pátek 30. listopadu 2012

Listopad byl dobrý

První půlka za moc nestála, ale ta druhá byla supr. Běžecky. Takže: listopad byl dobrý. Vážně jo, nakonec přes výpadek z úvodu naběháno přes šedesát kiláků. Z toho čtrnáct v merrellkách. Chytil jsem rytmus, užíval si to. Uff, tak to vypadá, že už zase běhám...

V prosinci a lednu mám v plánu natočit výrazně přes stovku, ideálně přes půldruhé stovky kilometrů. No nazdar... :D

Nespím, neodpočívám... nejsem Keňan

A je to venku. Adharanand Finn odhaluje v knize Běhání s Keňany několik tajemství jejich úspěchu. Šel na to od lesa, rovnou se do Keni na čas přestěhoval i s celou rodinou. Ještě nemám přečteno komplet, ale zaujalo mě jedno z "odhalení". Keňané oproti jiným běžcům více odpočívají. Doslova se mezi tréninky proflákají, protože žijí v tréninkových táborech, kde jinak nemají do čeho píchnout. Takže polehávají, pospávají a... sbírají síly.

Běžci ze zbytku světa namísto toho běhají po úřadech, obchodech, mají práci, děti, manželky ;) To jsou (mimo jiné) ty minuty navíc u jejich časů.

Hmm. Jsem všechno možné, ale nejsem Keňan. Zcela evidentně. Posledních pár týdnů, žena by řekla měsíců, spím nějakých pět hodin denně v průměru. Odpočívám mizerně, ale přitom jsem v tom normálně dobrý. Jen na to mít čas :) Až si ho najdu, budu Keňan. Ha!