Stránky

úterý 28. srpna 2012

Rok běhání. Na co jsem přišel?

Rok a něco zpět jsem poprvé po dlouhé pauze vyběhl. Chtěl jsem už dlouho předtím, ale systém výmluv, proč zrovna dneska ne, jsem za ta léta sladké nečinnosti propracoval téměř k dokonalosti. Pak jsem na sebe vytáhl ostrý kalibr - maratón, kámo, maratón. A just ho uběhnu, ne že ne. Vyprávěl jsem to každému, kdo byl ochoten poslouchat. Byl jsem ochotný se vsadit s kýmkoliv, kdo by měl zájem a šel proti mě. To mě nabudilo. A rozběhalo. Konečně.

Tehdy jsem začínal jako mnoho dalších. Řešil jsem v první řadě blbosti - v čem budu běhat, s čím budu běhat. Měl jsem jasno snad jen v jediné věci. Kde budu běhat. Cyklostezka a Vltava za barákem jsou super kombinace. To se neochodí...

To ostatní bylo těžší. Nakupoval jsem. Sporttester, hruďák, funkční hadry, botky... Dneska vím, že na tomhle nesejde. Jako sporttester je fajn (i když už mám jiný) a funkční hadry taky nejsou na závadu. Ale hruďák už nemám, ani ho nechci, běhám na pocit. Botky taky nemá smysl příliš řešit, pro začátek stačí v podstatě jakékoliv kecky a dřív nebo později stejně přijde člověk na to, že by sáhl po jiných.

Co jsem ale příliš neřešil tehdy a začal řešit až po roce, to je funkční trénink. Ideálně s váhou vlastního těla, případně s ušatou dělovou koulí. Kettlebell je báječná věc, která pomůže posílení středu těla, což je pro běžce základ. Cítím to při každém výběhu, v lepší technice i na stopkách sporttesteru. A sebejistotě na trati. Tohle bych udělal jinak. Nejdřív posiloval, pak vyběhl. A od samého počátku propojil výběhy s funkčním tréninkem. Kecky a hadry bych řešil až pak :)

pondělí 27. srpna 2012

Nike Run za dveřmi. Půjdu na rekord

První zářijový den má chcát. Ideální počasí na zlomení nějakého rekordu. Třeba toho na desítku...

Název představení: Nike Run Prague
Čas představení: sobota 1. září, 14:00 až 15:00
Jeviště: Žluté lázně, Praha-Podolí
Druhá repríza, úspěšná loňská premiéra viz ZDE

Startuju z nejmasovějšího koridoru, červeného, určeného pro běžce toužící protnout cíl v čase mezi 55 minutami a jednou hodinou. Těch je evidentně nejvíc, po loňské zkušenosti si říkám, jestli to nejsou trochu přehnané ambice účastníků, ale třeba jsme všichni za poslední rok naběhali hafo kiláků.

Když jsem se přihlašoval, čas 55:00 byl ideální. Chtěl jsem pomoct kolegovi Petrovi jako polovodič/celovodič, leč jsem byl vodičovské úlohy zproštěn pro Petrovo koleno neschopné běžeckého provozu... Takže jsem mohl začít spřádat vlastní plány pro cílový čas. A zjistil, že happening nehappening (jak vnucují účastníkům závodu organizátoři) chci pokořit vlastní osobák na desítku. Ten je nyní 53:40,7.

Takže resumé? Nový osobák by měl být pod 53:00. Uvidíme v sobotu

Ukaž, jak běžíš. Řeknu ti, jaký jsi...

Při nedávném výběhu jsem přemýšlel, jaký že typ běžce to vlastně jsem. Nejsem sprinter, jsem spíše vytrvalec. Dokážu měnit tempa, ale nedělá mi to dobře, radši držím jedno konstantní. Zkrátka mi vyhovuje, když si nastavím tempo a držím ho od začátku do konce. Nebo jen lehce zrychluju, když je chuť. Při echt dlouhých tratích přitom začínám při zdi, opatrněji, nikam se neženu. Párkrát jsem přepálil běh a není to nic moc... :)

Pak mi to sepnulo. Stejně to mám v životě. Mám rád vlastní tempo, které si držím a nerad z něj slevuju. Vlastně nepolevuju prakticky vůbec, když je potřeba. Když je nutné jít na krev, abych tempo udržel, jdu. Stejně tak při dodržování termínů, úkolů apod. Když je to nutné, jednoduše dřu - při splácení dluhů, při práci, při běhání. Až do chvíle, dokud neprotnu cílovou pásku.

Myslím, že běhání je testem charakteru. Projde každý, jen s jiným výsledkem. Jsme zkrátka takoví, jací jsme běžci.