Okamžiky z posledního maratonu

Koukám do země, polévá mě pot, mechanicky odpočítávám kroky. U patnáctého zapomínám počítat dál a vracím se k prvnímu. A tak pořád dokola. Kolem mě řídnou a houstnou davy fanoušků. Naštěstí už běžíme zase do centra, bude to lepší, lidi mě poženou. Vnímám je ale jako ve zpomaleném filmu a říkám si, že by bodla občerstvovačka. Míjím pár znavených běžců, jiní zase předbíhají mě. Zkouším se chytit za něčí záda, ale většinou jejich tempo dlouho neutáhnu. Občas se mi zatočí hlava, mám mžitky před očima, hlaďák a nutkavý pocit, že to dneska nejspíš neuběhnu. Právě míjím 30. kilometr. Ještě dvanáct a fous...

Druhý a zatím poslední maraton mi dal zabrat. Prožil jsem si během něj pravou maratonskou zeď, krizi, o které jsem do té doby jenom četl. Zeď, do které jsem vrazil jako buldozer. A málem na ní zůstal nalepený.

Letošní pražský maraton jsem rozběhl na 3:45 a až do 26. kilometru běžel podle plánu a vodiče. Jenže pak mi začaly těžknout nohy. Neměl jsem pocit, že bych něco přepálil, spíš jsem měl za to, že jsem se "neuchladil" v nečekaně teplém a vlhkém počasí. Každopádně přišla krize. Dokonce hned dvě, nebo možná jedna veliká, s níž jsem bojoval prakticky až na cílovou pásku.

Těch posledních dvanáct kilometrů bylo fakt vydřených. Nakonec jsem doběhl, došel, doklopýtal a dobojoval za 4:08:51. I proto teď nosím na zápěstí žlutou gumovou pásku s nápisem "PRAGUE 12.05.2013", abych si připomněl, že tenhle běh stál za to. A taky to, že jsem to nevzdal.

Je fajn, že jsem si tím prošel. Že jsem to ubojoval. Dalo mi to moc, včetně nové motivace. Přestože jsem si ještě v Pařížské těsně před cílem sliboval, že tohle bylo naposledy, hned za cílovou branou bylo jasné, že nebylo. Kdepak. Pod ty čtyři to zkrátka natlačím. Dřív nebo později. Spíš dřív, než později. A to jako jo!