Při nedávném výběhu jsem přemýšlel, jaký že typ běžce to vlastně jsem. Nejsem sprinter, jsem spíše vytrvalec. Dokážu měnit tempa, ale nedělá mi to dobře, radši držím jedno konstantní. Zkrátka mi vyhovuje, když si nastavím tempo a držím ho od začátku do konce. Nebo jen lehce zrychluju, když je chuť. Při echt dlouhých tratích přitom začínám při zdi, opatrněji, nikam se neženu. Párkrát jsem přepálil běh a není to nic moc... :)
Pak mi to sepnulo. Stejně to mám v životě. Mám rád vlastní tempo, které si držím a nerad z něj slevuju. Vlastně nepolevuju prakticky vůbec, když je potřeba. Když je nutné jít na krev, abych tempo udržel, jdu. Stejně tak při dodržování termínů, úkolů apod. Když je to nutné, jednoduše dřu - při splácení dluhů, při práci, při běhání. Až do chvíle, dokud neprotnu cílovou pásku.
Myslím, že běhání je testem charakteru. Projde každý, jen s jiným výsledkem. Jsme zkrátka takoví, jací jsme běžci.
Žádné komentáře:
Okomentovat