New York, New York

I want to be a part of it, New York, New York... If I can make it there, I´ll make it anywhere...

Jinak příprava už vypukla na všech frontách:  

Jak poznat, kdy si dát voraz?

Pokud jste se pustili zhurta do tréninku (což se týká třeba mě a mojí přípravy na novojorský maraton), tak je potřeba mnohem víc než jindy poslouchat své tělo. Někdo zaznamená jeho pouhé remcání, někoho musí něco skolit, aby si uvědomil, že není nesmrtelný.

Kde hledat nejčastější náznaky toho, že byste si měli dát voraz? Nejdříve se to pozná na spánku a energii, kterou máte. Když i nadále budete všechno ignorovat, ztratíte apetit a nakonec se zhroutí váš imunitní systém. Prostě narazíte do zdi, zadřete motor, konec. Finito. Kapišto?

Přetrénování se netýká jen vrcholových sportovců, jako rekreační běžec si ho můžete bez větších problémů uhnat taky. Zvlášť když k tréninku musíte zvládat práci, domácnost, děti, složenky, pochůzky a všelijaké další životní radovánky. Znáte to... Mnozí z nás také ponocují (mě bohužel nevyjímaje) a nedostatek spánku není zrovna tím nejlepším způsobem, jak unavený organismus zregenerovat.

A jaké jsou teda konkrétní náznaky katastrofy?

1. Zvýšená klidová tepovka: zkontrolujte si každé ráno puls, ještě než vylezete z postele. Pokud je klidová tepovka vyšší než normálně, může za to nejčastěji stres – je celkem fuk, jestli je fyzický nebo psychologický. Stres není dobrý společník, ať už je to po náročném dni v práci nebo náročném výběhu.

2. Špatný spánek: pokud spíte blbě nebo nedostatečně, tělo nemá jak regenerovat. To může jen při kvalitním, dobrém a dostatečně dlouhém spánku. Nejhorší je několik nocí v řadě špatně spát, podle toho to pak taky v tréninku vypadá. Jestli vám to neběhá (minimálně pocitově), zaměřte se na spánek – spíte opravdu předpisově, nebo noční odpočinek spíš flákáte? (Sám mám v tomhle směru zatraceně co dohánět…)

3. Čuření, čuření, tmavěžluté snad není…: na moči se pozná, jak dobře organismus zavodňujete – je to jednoduché, světlá je dobrá, tmavě žlutá je špatná. Správný pitný režim prozáří vaši moč i den ;)

4. Vyvanulá energie: máte dost, jste vyčerpaní? Když jste vysosaní, je něco špatně a měli byste zpozornět. Únavu nepřetlačíte. Raději se o to ani nepokoušejte.

5. Blbá nálada: běhání obvykle vyvolává pocity štěstí, takže pokud se cítíte pod psa, jste nevrlí a podráždění, nedostatečně odpočíváte.

6. Bolest: běžce permanentně něco pobolívá, ale většinou poznáte, když je to vážnějšího rázu. Každopádně dlouhodobější bolest nesvědčí o tom, že trénujete správně, v takovém případě potřebuje tělo – jasně, voraz…

7. Pokulhávající výkonnost: dřete jako koně, ale výkonnost stagnuje? Pak jedete přes čáru, přibrzděte a nechte organismus, aby se trochu nadechnul a vzpamatoval. V tréninku se zaměřte na kvalitu, ne na kvantitu a velkou intenzitu. Pokud se cítíte po včerejším výběhu skvěle, je to fajn, pokud pod psa, je to vykřičník. Když takových vykřičníků nasbíráte více v řadě, je to významný indikátor toho, že potřebujete odpočinek. Dopřejte si ho bez větších odkladů.

Příprava v plném proudu

Pro maraton v Novém Jorku jsem zvolil přípravu podle chlápků z CoolRunning.com. Jejich plán přinesl zhruba dva roky zpátky Bezvaběh.cz, já se k němu progooglil a docela mi padl do oka. Tedy, trochu mě děsí ten plnotučný maraton v přípravě (nejspíš ho tři týdny před novojorským závodem vynechám), ale jinak docela ok.

Začal jsem minulý týden v pondělí, v prvním týdnu jsem vynechal jednu tréninkovou jednotku s 10 kiláky, tento týden všechno klape přesně podle plánu, víkendová sérka 10-5-18 kilásků mě ještě čeká...

Příprava na vodě

Doslova... Chtěl jsem začít v pondělí, ale co už. Mám pět měsíců, času dost :)

Velký den

Středa byl velký den. Plný očekávání. Napětí. Naděje. Motýlků v břiše. Lehkého chvění. Trvalého neklidu. Neustálého kontrolování emailu včetně spamu... A právě tam to bylo. Teda až ve čtvrtek. Zpráva z NYRR. New York Road Runners. Od těch týpků, co se starají o organizaci newyorského maratonu, vytrvaleckého grandslamu. (Chápu, že je nával, ale to 24hodinové zpoždění bylo opravdové utrpení.)

Díky, že jste se přihlásil do loterie o startovní čísla newyorského maratonu. Je nám líto, ale v rámci losování jste nebyl vybrán. Blablabla... Sakra! Do háje... No, aspoň ušetřím...

Jenže hodinu nato jiný email. Congratulations! You are "in!" Welcome to the 2013 ING New York City Marathon. No to si... děláte... neděláte? Nedělají. Pohled na stav kreditky nelže, jsem o sedm táců chudší. Startovné je výživné, ale aspoň ho člověk na účtu zaznamená. Johoooo!!! JSEM TAM.

Ještě o dalších pár hodin později přijde emailová omluva za všechny ty zmatky. You're IN for 2013, and we welcome you with open arms! Všechno odpuštěno, New Yorku. Jedu. A toho 3. listopadu tě zbourám. Nebo alespoň ty proklaté čtyři hodiny.

Okamžiky z posledního maratonu

Koukám do země, polévá mě pot, mechanicky odpočítávám kroky. U patnáctého zapomínám počítat dál a vracím se k prvnímu. A tak pořád dokola. Kolem mě řídnou a houstnou davy fanoušků. Naštěstí už běžíme zase do centra, bude to lepší, lidi mě poženou. Vnímám je ale jako ve zpomaleném filmu a říkám si, že by bodla občerstvovačka. Míjím pár znavených běžců, jiní zase předbíhají mě. Zkouším se chytit za něčí záda, ale většinou jejich tempo dlouho neutáhnu. Občas se mi zatočí hlava, mám mžitky před očima, hlaďák a nutkavý pocit, že to dneska nejspíš neuběhnu. Právě míjím 30. kilometr. Ještě dvanáct a fous...

Druhý a zatím poslední maraton mi dal zabrat. Prožil jsem si během něj pravou maratonskou zeď, krizi, o které jsem do té doby jenom četl. Zeď, do které jsem vrazil jako buldozer. A málem na ní zůstal nalepený.

Letošní pražský maraton jsem rozběhl na 3:45 a až do 26. kilometru běžel podle plánu a vodiče. Jenže pak mi začaly těžknout nohy. Neměl jsem pocit, že bych něco přepálil, spíš jsem měl za to, že jsem se "neuchladil" v nečekaně teplém a vlhkém počasí. Každopádně přišla krize. Dokonce hned dvě, nebo možná jedna veliká, s níž jsem bojoval prakticky až na cílovou pásku.

Těch posledních dvanáct kilometrů bylo fakt vydřených. Nakonec jsem doběhl, došel, doklopýtal a dobojoval za 4:08:51. I proto teď nosím na zápěstí žlutou gumovou pásku s nápisem "PRAGUE 12.05.2013", abych si připomněl, že tenhle běh stál za to. A taky to, že jsem to nevzdal.

Je fajn, že jsem si tím prošel. Že jsem to ubojoval. Dalo mi to moc, včetně nové motivace. Přestože jsem si ještě v Pařížské těsně před cílem sliboval, že tohle bylo naposledy, hned za cílovou branou bylo jasné, že nebylo. Kdepak. Pod ty čtyři to zkrátka natlačím. Dřív nebo později. Spíš dřív, než později. A to jako jo!