Stránky

středa 4. ledna 2012

Tenhle způsob zimy...

Někdo hudruje, mně se to líbí. Dá se běhat. A dá se běhat, aniž by člověk měl na sobě víc vrstev než cibule z vietnamské večerky. Je to fajn, po ránu příjemné teploty okolo pěti stupňů (mnohdy i nad pět), ani stopa po ledu na cyklostezkách, takže člověk nemusí volit styl běhu "napil jsem se šaratice a hledám temnou komůrku", riziko zranění je mnohem menší. Takže jsem spokojený, i když to u Vltavy cestou k lodi pořádně fouká proti (ale to blaho, když to tam otočím) a i když občas spadne na zem nějaké to mokro. Jen ať to vydrží co nejdéle, není nad to, připravovat se v prosinci/lednu na březnový 1/2maraton v březnových podmínkách...

pondělí 2. ledna 2012

Zatni zuby, Varle, a táhni

Krize je potvora. Přijde, kdy se jí zlíbí, jedno, zda jde o závod, nebo o pouhou přípravu. Najednou je tu. Nohy tahám jako z medu, sotva se ploužím vpřed, různě po těle se stěhuje všelijaké píchání a pobolívání. Běžet je to poslední, co by člověk chtěl. Nutkání přejít do chůze si zakazuju. Netrénuju přece na nějaké chodecké preteky, ale na běžecký závod. Zatnout zuby a táhnout... tedy běžet. Ať je to cokoliv, většinou to po pár metrech přestane, pobolívání zmizí, nohy začnou kmitat v normálním tempu a rytmu.

Než se tak stane, přemlouvám se a dodržuju základní pravidla - pořád pravidelně dýchat, civět dva tři metry před sebe, snažit se běžet do vlastního rytmu, který mě udrží alespoň plus minus na 6 min/km. Když to pak povolí, je to najednou báječné, svět dostane barevnější nádech, rozhlížím se okolo a kochám se jako doktor ve vesničce střediskové. A mám pocit, že můžu běhat ještě hodiny... nebo aspoň hodinu. Někdy to vyzkouším, zatím to balím zhruba po 50-55 minutách.