Merrellky zrychlují

Minimalistické botky vedou k rychlejším časům. Tak nějak přirozeně. Samy od sebe, chtělo by se říci. Možná pro někoho jasné a dlouho známé, pro mě novinka. Vybíhám v těch svých (Merrell Road Glove) od poloviny července a po každém výběhu pozoruju tři věci: bolí mě nohy, běh mě víc baví a - běžím rychleji. Zatímco bod jedna je čím dál lepší, myšleno nohy bolí méně a méně, body dva a tři jdou opačným směrem.

Naposledy dneska. Vyběhnu v merrellkách, že se jen tak provětrám. Času bylo málo, oběd u Jirky a Evy naplánovaný a já vstával pozdě. Vyrazím a běží mi to. Rychle. Nějak moc rychle, říkám si. Běžím skoro o minutu na kilák rychleji. Tohle nevydrží, říkám si. Ale běží to pořád, nohy pomalu odcházejí až za pátým kilákem. Při pětce jsem přitom útočil na rekordní čas. Aniž bych to plánoval. Čistá pravda. Paráda...

Hmm, merrellky... Tohle byl vážně ten nejlepší kauf, co se mi letos povedl.

Nejdřív horko, teď mokro. Co bude příště?

Loni byl desetikilometrový We Run Prague pořádně horký, letos trochu navlhl. Pokud bych si mohl vybírat, letošní počasí beru. Když se člověk netrápí v mokru přes hodinu, těch pár kapek snese...

Ladění formy na sobotu letos moc nevyšlo. Matně si vzpomínám, že loni to bylo nějak podobně. Zkrátka jsem se poslední týden prakticky k běhu nedostal, takže jsem vsadil na strategii vývar před, řízek po a mezi tím zkusit udržet tempo. Vyšel jen jediný bod, vývar na Jezerce neměli a udržet tempo bylo mezi těmi tisícovkami lidí prakticky nemožné. (Sakra, tak muselo být určitě i loni, tak co jsem si myslel? Hlava děravá...)

Stejně jako na maratonu jsem zase na poslední chvíli stíhal start, protože jsem ještě běžel domů ženě pro paměťovku do foťáku. Fajn, jako rozběhání dobrý. Pak rychlá svlíkačka na Dvorcích, odskočit si do křoví, zkusit najít svůj koridor (heh, ani náhodou, barvy se mísily jedna radost), trochu se rozebrat a hurá na to.

Někdy okolo druhé zařval Carl Lewis jako když ho na nože berou a bylo to. Dav se dal do pohybu o něco rychleji než ten při maratonu nebo půlce. Jen čtyři minuty po startu jsem proběhl bránou a začal zuřivě kličkovat. Ani jsem si nevšiml a byl jsem na Václaváku. První občerstvovačka, hmm, na mé straně... Takže šlápnout na brzdu, abych nevlétl do davu lidí. Na Staromáku bylo trochu volněji, na chvíli se dalo držet dobré tempo, to platilo i na nábřeží cestou do cíle, kde byla trať širší. Paráda.

U Mánesa jsem seběhl s ženami a muži v černém na náplavku a dvakrát parádně zabořil nohu do škvíry mezi kočičími hlavami. Trochu mi začal docházet dech, ale kontrola hodinek (tempa, času a počtu kiláků) mě vrátila do sedla. Cíl byl za rohem. Od vyšehradské skály už se dalo běžet podle představ. Těšil jsem se na Kublov, kde měl stát fanclub, ale nic. Vlastně jo, támhle vzadu Lili s Bertou. Nazdar, holky! Zbytek byl pod střechou nedaleké Sokolovny na pivku. Jasně, sám bych taky šel.

Ještě pár rychlejších kroků do cíle, stopnout hodinky (lehce proměřily, chybělo mi podle nich ještě třicet metrů) a pohled na čas - REKORD! Ne pod pade, ale tohle se taky počítá.

Nejlepší z celého We Run Prague byl telecí řízek s kaší snad pro celou rotu. Tady! Úžasný. No, nebudu kecat, ten rekord taky potěšil. Jo, a už je čas se regnout na ty srandy s PIM.