Stránky

pátek 30. listopadu 2012

Listopad byl dobrý

První půlka za moc nestála, ale ta druhá byla supr. Běžecky. Takže: listopad byl dobrý. Vážně jo, nakonec přes výpadek z úvodu naběháno přes šedesát kiláků. Z toho čtrnáct v merrellkách. Chytil jsem rytmus, užíval si to. Uff, tak to vypadá, že už zase běhám...

V prosinci a lednu mám v plánu natočit výrazně přes stovku, ideálně přes půldruhé stovky kilometrů. No nazdar... :D

Nespím, neodpočívám... nejsem Keňan

A je to venku. Adharanand Finn odhaluje v knize Běhání s Keňany několik tajemství jejich úspěchu. Šel na to od lesa, rovnou se do Keni na čas přestěhoval i s celou rodinou. Ještě nemám přečteno komplet, ale zaujalo mě jedno z "odhalení". Keňané oproti jiným běžcům více odpočívají. Doslova se mezi tréninky proflákají, protože žijí v tréninkových táborech, kde jinak nemají do čeho píchnout. Takže polehávají, pospávají a... sbírají síly.

Běžci ze zbytku světa namísto toho běhají po úřadech, obchodech, mají práci, děti, manželky ;) To jsou (mimo jiné) ty minuty navíc u jejich časů.

Hmm. Jsem všechno možné, ale nejsem Keňan. Zcela evidentně. Posledních pár týdnů, žena by řekla měsíců, spím nějakých pět hodin denně v průměru. Odpočívám mizerně, ale přitom jsem v tom normálně dobrý. Jen na to mít čas :) Až si ho najdu, budu Keňan. Ha!

čtvrtek 11. října 2012

René, já a Rudolf...

... chodíváme na golf. A předtím jsem bojoval s rýmičkou. Jak na tom byli s virózou René a Rudolf, to nevím. Takže suma sumárum - momentálně neběhám. Snad brzy zase začnu. Možná už teď v sobotu. Těším se.

sobota 15. září 2012

Merrellky zrychlují

Minimalistické botky vedou k rychlejším časům. Tak nějak přirozeně. Samy od sebe, chtělo by se říci. Možná pro někoho jasné a dlouho známé, pro mě novinka. Vybíhám v těch svých (Merrell Road Glove) od poloviny července a po každém výběhu pozoruju tři věci: bolí mě nohy, běh mě víc baví a - běžím rychleji. Zatímco bod jedna je čím dál lepší, myšleno nohy bolí méně a méně, body dva a tři jdou opačným směrem.

Naposledy dneska. Vyběhnu v merrellkách, že se jen tak provětrám. Času bylo málo, oběd u Jirky a Evy naplánovaný a já vstával pozdě. Vyrazím a běží mi to. Rychle. Nějak moc rychle, říkám si. Běžím skoro o minutu na kilák rychleji. Tohle nevydrží, říkám si. Ale běží to pořád, nohy pomalu odcházejí až za pátým kilákem. Při pětce jsem přitom útočil na rekordní čas. Aniž bych to plánoval. Čistá pravda. Paráda...

Hmm, merrellky... Tohle byl vážně ten nejlepší kauf, co se mi letos povedl.

úterý 4. září 2012

Nejdřív horko, teď mokro. Co bude příště?

Loni byl desetikilometrový We Run Prague pořádně horký, letos trochu navlhl. Pokud bych si mohl vybírat, letošní počasí beru. Když se člověk netrápí v mokru přes hodinu, těch pár kapek snese...

Ladění formy na sobotu letos moc nevyšlo. Matně si vzpomínám, že loni to bylo nějak podobně. Zkrátka jsem se poslední týden prakticky k běhu nedostal, takže jsem vsadil na strategii vývar před, řízek po a mezi tím zkusit udržet tempo. Vyšel jen jediný bod, vývar na Jezerce neměli a udržet tempo bylo mezi těmi tisícovkami lidí prakticky nemožné. (Sakra, tak muselo být určitě i loni, tak co jsem si myslel? Hlava děravá...)

Stejně jako na maratonu jsem zase na poslední chvíli stíhal start, protože jsem ještě běžel domů ženě pro paměťovku do foťáku. Fajn, jako rozběhání dobrý. Pak rychlá svlíkačka na Dvorcích, odskočit si do křoví, zkusit najít svůj koridor (heh, ani náhodou, barvy se mísily jedna radost), trochu se rozebrat a hurá na to.

Někdy okolo druhé zařval Carl Lewis jako když ho na nože berou a bylo to. Dav se dal do pohybu o něco rychleji než ten při maratonu nebo půlce. Jen čtyři minuty po startu jsem proběhl bránou a začal zuřivě kličkovat. Ani jsem si nevšiml a byl jsem na Václaváku. První občerstvovačka, hmm, na mé straně... Takže šlápnout na brzdu, abych nevlétl do davu lidí. Na Staromáku bylo trochu volněji, na chvíli se dalo držet dobré tempo, to platilo i na nábřeží cestou do cíle, kde byla trať širší. Paráda.

U Mánesa jsem seběhl s ženami a muži v černém na náplavku a dvakrát parádně zabořil nohu do škvíry mezi kočičími hlavami. Trochu mi začal docházet dech, ale kontrola hodinek (tempa, času a počtu kiláků) mě vrátila do sedla. Cíl byl za rohem. Od vyšehradské skály už se dalo běžet podle představ. Těšil jsem se na Kublov, kde měl stát fanclub, ale nic. Vlastně jo, támhle vzadu Lili s Bertou. Nazdar, holky! Zbytek byl pod střechou nedaleké Sokolovny na pivku. Jasně, sám bych taky šel.

Ještě pár rychlejších kroků do cíle, stopnout hodinky (lehce proměřily, chybělo mi podle nich ještě třicet metrů) a pohled na čas - REKORD! Ne pod pade, ale tohle se taky počítá.

Nejlepší z celého We Run Prague byl telecí řízek s kaší snad pro celou rotu. Tady! Úžasný. No, nebudu kecat, ten rekord taky potěšil. Jo, a už je čas se regnout na ty srandy s PIM.

úterý 28. srpna 2012

Rok běhání. Na co jsem přišel?

Rok a něco zpět jsem poprvé po dlouhé pauze vyběhl. Chtěl jsem už dlouho předtím, ale systém výmluv, proč zrovna dneska ne, jsem za ta léta sladké nečinnosti propracoval téměř k dokonalosti. Pak jsem na sebe vytáhl ostrý kalibr - maratón, kámo, maratón. A just ho uběhnu, ne že ne. Vyprávěl jsem to každému, kdo byl ochoten poslouchat. Byl jsem ochotný se vsadit s kýmkoliv, kdo by měl zájem a šel proti mě. To mě nabudilo. A rozběhalo. Konečně.

Tehdy jsem začínal jako mnoho dalších. Řešil jsem v první řadě blbosti - v čem budu běhat, s čím budu běhat. Měl jsem jasno snad jen v jediné věci. Kde budu běhat. Cyklostezka a Vltava za barákem jsou super kombinace. To se neochodí...

To ostatní bylo těžší. Nakupoval jsem. Sporttester, hruďák, funkční hadry, botky... Dneska vím, že na tomhle nesejde. Jako sporttester je fajn (i když už mám jiný) a funkční hadry taky nejsou na závadu. Ale hruďák už nemám, ani ho nechci, běhám na pocit. Botky taky nemá smysl příliš řešit, pro začátek stačí v podstatě jakékoliv kecky a dřív nebo později stejně přijde člověk na to, že by sáhl po jiných.

Co jsem ale příliš neřešil tehdy a začal řešit až po roce, to je funkční trénink. Ideálně s váhou vlastního těla, případně s ušatou dělovou koulí. Kettlebell je báječná věc, která pomůže posílení středu těla, což je pro běžce základ. Cítím to při každém výběhu, v lepší technice i na stopkách sporttesteru. A sebejistotě na trati. Tohle bych udělal jinak. Nejdřív posiloval, pak vyběhl. A od samého počátku propojil výběhy s funkčním tréninkem. Kecky a hadry bych řešil až pak :)

pondělí 27. srpna 2012

Nike Run za dveřmi. Půjdu na rekord

První zářijový den má chcát. Ideální počasí na zlomení nějakého rekordu. Třeba toho na desítku...

Název představení: Nike Run Prague
Čas představení: sobota 1. září, 14:00 až 15:00
Jeviště: Žluté lázně, Praha-Podolí
Druhá repríza, úspěšná loňská premiéra viz ZDE

Startuju z nejmasovějšího koridoru, červeného, určeného pro běžce toužící protnout cíl v čase mezi 55 minutami a jednou hodinou. Těch je evidentně nejvíc, po loňské zkušenosti si říkám, jestli to nejsou trochu přehnané ambice účastníků, ale třeba jsme všichni za poslední rok naběhali hafo kiláků.

Když jsem se přihlašoval, čas 55:00 byl ideální. Chtěl jsem pomoct kolegovi Petrovi jako polovodič/celovodič, leč jsem byl vodičovské úlohy zproštěn pro Petrovo koleno neschopné běžeckého provozu... Takže jsem mohl začít spřádat vlastní plány pro cílový čas. A zjistil, že happening nehappening (jak vnucují účastníkům závodu organizátoři) chci pokořit vlastní osobák na desítku. Ten je nyní 53:40,7.

Takže resumé? Nový osobák by měl být pod 53:00. Uvidíme v sobotu

Ukaž, jak běžíš. Řeknu ti, jaký jsi...

Při nedávném výběhu jsem přemýšlel, jaký že typ běžce to vlastně jsem. Nejsem sprinter, jsem spíše vytrvalec. Dokážu měnit tempa, ale nedělá mi to dobře, radši držím jedno konstantní. Zkrátka mi vyhovuje, když si nastavím tempo a držím ho od začátku do konce. Nebo jen lehce zrychluju, když je chuť. Při echt dlouhých tratích přitom začínám při zdi, opatrněji, nikam se neženu. Párkrát jsem přepálil běh a není to nic moc... :)

Pak mi to sepnulo. Stejně to mám v životě. Mám rád vlastní tempo, které si držím a nerad z něj slevuju. Vlastně nepolevuju prakticky vůbec, když je potřeba. Když je nutné jít na krev, abych tempo udržel, jdu. Stejně tak při dodržování termínů, úkolů apod. Když je to nutné, jednoduše dřu - při splácení dluhů, při práci, při běhání. Až do chvíle, dokud neprotnu cílovou pásku.

Myslím, že běhání je testem charakteru. Projde každý, jen s jiným výsledkem. Jsme zkrátka takoví, jací jsme běžci.

čtvrtek 12. července 2012

Merrelly ve stáji

Rozšířil jsem stáj svých kopyt. Vedle rok starých asicsů se už teď suší v lodžii nová kopýtka od Merrellů. Zvažoval jsem ještě minimusky (a otestoval si je na Floře), ale pak se mi dostaly do pazour Road Glove a trochu jsem se zabouchl (a to byly ve hře ještě nějaké pětiprsťáky, ale ty až příští rok ;)).

Noc jsem nějak přetrpěl a hned ráno si merrelly vyzkoušel. Paráda! Neodpustí chybky, hned je potrestají, ale výběh v nich je fakt jedna báseň. Běžel jsem bez ponožek, nikde na chodidle nic netlačí, neprudí, nevadí, boty na noze skvěle sedí, jsou příjemné a prodyšné. Dal jsem si 6,5 kiláku na zkoušku, tipoval bych, že okolo desítky by to ještě šlo, ale víc zatím ne.

Chvílemi jsem si na trati připadal jako běžící stín, skoro nebylo od země nic slyšet. To byl fajn pocit, jako bych se vznášel :P Musím zapracovat na stylu, hlavně na jeho lehkosti. Občas to bylo trochu těžkopádné, ale radost z běhu nemizela. Spíše se násobila.

V sobotu vyběhnu v "klasicsách", v neděli sáhnu po merrellkách. Už se těším :)

čtvrtek 28. června 2012

Neběhám

Tedy ne že bych se na běhání úplně vybodl, ale běhám znatelně méně. Duben 130 kiláků, květen 160 kiláků (jasně, z toho 42 kiláků na jeden zátah :)), červen něco mezi 20-30 kiláky. Prostě jen nějaké drobné, je to slabé. V červenci musím trochu zabrat a vrátit vlak na koleje...

středa 6. června 2012

Minimusky nakrátko. Jsou to papuče!

Vyzkoušel jsem si v Triexpertu na pražské Floře minimusky od New Balance. Konkrétně tyhle. Jsou to papuče. Dokonalé. Jako bych na noze neměl nic. Trochu jsem se proklusal, bylo to v nich příjemné. Asi by to šlo. Až doma jsem zjistil, že to nebyly desítky s lehce přizvednutou patou, ale nulky... Hmm, popřemýšlím.

pondělí 28. května 2012

Co mi maraton (a běh jako takový) dal

  1. Přivedl mě k běhání. Když jsem se před necelým rokem rozhodl připravit se na maraton, jaksi logicky jsem musel začít běhat. Díkybohu za to. Objevil jsem novou, fajn závislost, které se budu držet zuby nehty.
  2. Nádherná rána. Běhám ráno a běhat ráno budu. Odpoledne a večery mi nesedí. Rána jsou úžasně poklidná, vše se probouzí, dýchá, občas jsem zažil parádní východy slunce. Krásné je také vnímat proměny okolí v různých ročních obdobích, každé má přitom něco do sebe. Zkrátka ranní výběhy podél Vltavy jsou nejlepší...
  3. Vnitřní klid. Zklidnil jsem se, získal nadhled a více si užívám života. Možná je to ten rok navíc a dvě děti v chalupě, ale věřím, že v tomhle má taky prsty běhání (a maraton). Duševní neklid, těkání, přílišná nabuzenost, to mě dřív docela často provázelo. Teď mám K-L-I-D!
  4. Štěstí. Ty pocity štěstí jsou nesdělitelné. Když se podaří dobře odběhnout trénink, když člověk překoná sám sebe při maratonu (ale i půlce nebo na desítce), cítí se velkolepě. Zkrátka endorfiny po každém proběhnutí vůbec nejsou k zahození a v apatyce je nekoupíte...
  5. Dokonalé nastartování. Každý den, který začínám proběhnutím, je o fous lepší, než ten "neběžecký". Provětrám hlavu, vypudím myšlenky, pročistím hardware. Jsem pak dopoledne výkonnější, zvládám více věcí. A v lepší náladě.
  6. Být chvíli sám se sebou. Není snadné udržet si v současné době jakýsi kruh vnitřní samoty. Do kruhů se vám každou chvíli někdo cpe, v práci, na ulici, na úřadech... Prožít si intenzivně chvilku sám se sebou, protřídit myšlenky a zbytečné vyházet, to je možnost, kterou přináší běhání. Proto si na výběhy neberu hudbu do uší, přestože jsem mp3 zvažoval, zůstává ležet doma.
  7. Objevit vlastní tělo. Poznávat vlastní tělo je přes běhání či jakoukoliv jinou fyzickou aktivitu příjemnější než na monitorech ve špitále. Myslím, že tomu, co mě drží pohromadě, zase rozumím o pár fousů víc.
  8. Lepší imunita. Tenhle bod by měl být určitě někde výše, ale já to neřadím podle priorit, jen tak, jak mě věci napadají... Zatímco loňskou zimu jsem prakticky proležel a musel pod peřinu asi čtyřikrát, letos nic. Samozřejmě vražedná rýmička přišla, ale smrtelnější choroby jako viróza či chřipka se mi vyhnuly obloukem.
  9. Méně obav. Asi to souvisí s vnitřním klidem, štěstím, pročištěním mysli, o kterém tu už byla řeč. Každopádně si ale umenšení vnitřních obav, různých strachů apod. zaslouží vlastní bodík. Díky běhání jsem našel více odvahy udělat kroky, o nichž jsem dříve uvažoval jen jako o chimérách a vzdušných zámcích. Nyní mi připadají reálnější. Ať už jde o rozhodnutí v osobním životě či tom profesním.
Poděkování a titulky
Jako desátý bod se patří poděkovat. Především mé skvělé ženě, že mě vždycky podporovala v přípravě, nikdy na běhání neremcala a na závodech mě maximálně podporovala (i ve vysokém stupni těhotenství :D - viz zde nebo zde). Pak také zbytku mé výborné rodinky a spoluběžci Petrovi, který mě k řadě věcí dokopal a motivoval. Prostě dík!

Tímhle končí jedna etapa blogu a další začíná - cíl 3:30 za rok na PIM. A dílčí cíle ještě po cestě. Repky z cesty opět budou. Stay tuned.

čtvrtek 24. května 2012

Příchod maratonce

Nový maratonec v rodině - Jáchym. Doručen osobně 24. května v 1:53 v Podolí (4,2 kg, 52 cm, velikost bot zatím neznámá). Porodní maraton zvládl v limitu (6 hodin). Vše v pořádku.


úterý 22. května 2012

Nové botky. Nejspíš NB Minimus, uvidíme...

Blíží se to, pomalu uzrává čas pořídit nové boty. Už delší dobu přitom zvažuju, že půjdu "minimalistickou" cestou. Nechci běhat naboso, na to se necítím. Ale chci mít ten pocit, že naboso běhám ;) Zatím šoupu nohama v klasických Asicsech, ty si nechám, ale častěji do tréninku zapojím nové botky. Volba přitom padla na New Balance Minimus. Ve čtvrtek si je půjdu osahat do Triexpertu na Floře, těším se. A jsem zvědavý.

Update 24.5.: Místo botek přišel nový maratonec do rodiny. Botky odloženy ;)




čtvrtek 17. května 2012

Vsadíme? Vsadíme?

Uběhnout maraton. To už tu bylo. Co takhle stáhnout příští rok čas o hodinu?

Vsadíme se? :)

úterý 15. května 2012

Level 2, Mission Completed

Tak hlavní cíl splněn - po půlmaratonu jsem odškrtnul i maraton. Spoustu věcí jsem udělal špatně, méně pečlivě než při půlmaratonu, mraky toho zapomněl a málem nestihnul start. Ale nakonec se vše povedlo. Tak jsem tam teda přišel a co bylo dál?

Už týden před maratonem jsem byl nervózní, tak nějak zdravě v očekávání toho, jaké to bude. Nervozita se skládala z očekávání i touhy mít to za sebou, ale také tak nějak globálně si to užít :D Když konečně přišel sobotní večer, začal jsem se těšit fakt fest. Zalehl jsem v jedenáct, budíček v šest ráno. Koupelna, snídaně ovesné vločky a zavodňovat - říkal Škorpil. Tak zavodňuju jak vzteklý, mezi tím tři odskoky na onu místnost, dál zavodňuju. A zapomínám. Přelepit bradavky, namazat citlivá místa, málem sluneční brejle... Pro ty jsem se vrátil po krátkém zvažování z garáže - neprohloupil jsem. Vyrážel jsem před půl devátou, v devět start. Parkuju u Hlaváku kolem čtyřiceti, dvacet minut do startu. Sakra, vždyť já to nestihnu! Rychle na převlíkačku, do šaten, vystát frontu na toitoiku a hurá na start. Je kosa jako blázen, ale zvolená kombinace dlouhý triko-krátký triko a šortky mi přijde dostačující.

Na startu v předposledním koridoru zjišťuju, že jsem zapomněl dobít i hodinky, ale vydržely. Vyhledávají satelity, pak dlouhé čekání, poskoky dopředu, další dlouhé čekání. Zase vyhledávám satelity. Zase poskoky. A tak furt... Heh, prej nestihnu start. Houby. Poskakuju směr start asi deset minut, každá z nich je dlouhá jak Lovosice. Pak výstřel, vylétly balónky, první tóny Vltavy. Je to doják. Jsem jako stará bába, taky se mi nahrnuly kroupy do očí. Rychle zamáčknout slzu a zas poposkočit. Startem probíhám skoro osm minut po Afričanech...

Tak a jdeme na to. V Pařížský to jde, na jejím konci první zastávka fanclubu, úsměvy do objektivů a mávačka. Pak přes most a hurá na Karlův most. Zatracený kostky. Zatáčka směr Rudolfinum, přes most a do Holešovic. Podruhé fanclub a neoblíbená část přes Libeňák a Rohanské nábřeží. To znám z půlky - nekonečná rovinka, fouká a nejsou tam lidi...

Pak už jsem zpátky v Pařížské, potřetí fanclub a proběhnutí Staromákem. To je fajn. Klušu celkem dobře, ale vrazil jsem cestou nohu do díry po kočičí hlavě a při vyrovnávání škobrtnutí mi luplo v zádech. Bolí to při došlapu na pravou nohu, uvidíme... Příkopy, Národní, nábřeží směr Nusle a Podolí. Začíná to být zase dobrý, před otočkou v Podolí mám z krku půlmaraton - v rekordu ;) V Podolí měla být počtvrté partička fanoušků. Nebyla. Nevím, jestli to nestočit do porodnice. Dnes máme termín porodu. Tak co, Lili, kde jsi? Rozhodnu se na otočce na Strakonické. Když tam nebudou, hned na přívoz a hajdy do porodnice, jestli nejsme rozmnožení...

Při cestě z Podolí začínám myslet na blbosti. Mám pocit, že bradavky jsou v hajzlu, pobolívá mě okolo kolena, aspoň zapomínám na pobolívání v zádech. Asi po třech kilometrech odpočítávání kilometrů do cíle (tak kolik ještě? dvacet? hmm, to je do Zbraslavi a zpět a ještě na otočku k Podolské vodárně...) se znovu soustředím na něco jiného než sebe. Moc mi ale nepomáhá dlouhá rovinka k otočce na Strakonické. Tam je naštěstí opět fanclub v plném počtu - nerodíme! Fajn, nabíjí mě to a nohy se zase rozkmitaly trochu víc. Běžím zpátky do centra, tahle pasáž se mi líbí. Nohy fungují, ale okolo mě se rojí stále více trosek. To teda moc nepřidá :)

Zatáčka k Národnímu přes řeku, pak u Rudolfina zase přes most a hurá na Holešovice. Z Nuslí až k Lihovaru jsem se držel s vodiči na 4:30, partička okolo Miloše Škorpila hýřila dobrou náladou, v chumlu se běželo fajn, pak jsem se na osvěžovačce u Lihovaru utrhl a běžel už sám. Ohromnou motivací bylo vidět týpky, kteří se vzepřeli osudu a bojovali navzdory handicapu - nejvíc na mě zapůsobil borec s jednou nohou, který doslova pelášil za pomocí berlí. Neuvěřitelné. Zatleskal jsem a zíral s otevřenou hubou. Když on, tak já... Prostě to dokončím, i kdybych měl jít do cíle po čtyřech.

Naštěstí jsem po čtyřech nemusel, ale ještě před Holešovicemi zjistil, že rozbíhat se z chůze je čím dál těžší. I proto jsem začal vynechávat osvěžovačky. Seběh z Libeňáku, znovu na Rohanském nábřeží. Nemám to tam moc rád, ale říkám si, že už to aspoň vede do cíle. Na 39. km překvapení - opět fanclub. Nečekané místo, nečekaná vzpruha. Nakopává mě to a chytám správný rytmus na poslední dva kiláky a něco k tomu... Přeskákám kostky před Pařížskou a pak jsem v cílové rovince. Užívám si houstnoucí dav lidí, jejich skandování, zkouším ještě trochu zrychlit, ale nijak zvlášť neblbnu :) Těsně před cílem si vítězně zapumpuju, pod cílovou branou zmáčknu stopky a... Pořád si nějak nemůžu uvědomit, že jsem to zvládl. Popravdě, čekal jsem to horší. Mnohem horší. Ne že bych teda necítil nohy :)

Jde to ráz na ráz, seberou mi čip, vrazí medaili na krk, úsměv a gratulace, pak termoizolační folie, taška s pitím a tyčinkou, seberu si ještě banán a s chutí se zakousnu. Organizace je dokonalá. Opravdu, klobouk dolů... Cestu od cíle k převlékárně lemují vyřízení běžci a zmatení turisté. V převlékárně si sednu na lavici a vychutnávám si bolest v nohách. Jo, díky, daly jste to... Svléknu tričko a zjišťuju, že bradavky přežily. Zato znamínka okolo moc ne, tři jsou rozedřená, dvě do krve. Trochu otlačené paty. Ale jinak pohoda. Hmm.

Všude ve vzduchu kafr a různé masážní přípravky. Fronta na rytí medaile nekonečná, kašlu na to a jdu hledat fanclub. Už je vidím. Pověsím medaili na krk Bertičce, potřesu si rukou s Petrem, dostanu pusu od ženy a mámy. A jdem na jídlo. Jsem zvědavý, jestli zítra vstanu...

Apendix: V pondělí jsem vstal. Bolely paty a schody směrem dolů celkem tortura, ale chodí mi to. Uff, tak takové to je. A příště pod 4 hodiny...

13. 5. 2012 Pražský maraton (42 195 m)
Podle hodinek uběhnuto: 42,72 km
Čas: 4:24:42 (os. rekord, že ano...) - čas uvedený v přihlášce 4:55:00, očekávaný čas před startem 4:30:00
Průměrná rychlost: 9,7 km/h
Průměrné tempo: 6,11 min/km 
Pořadí: 4328. z 5624 běžců, kteří dokončili (v kategorii AMM 1981.)
Počasí: cca 10-12 stupňů Celsia, střídavě polojasno a zataženo, místy vítr 
Mezičasy
10 km - 1:03:52
20 km - 2:05:53
1/2maraton - 2:12:23 (os. rekord, heh)
30 km - 3:06:38
40 km - 4:11:32
Spálené kalorie: 3580 :D 

neděle 8. dubna 2012

Půlmaraton za mnou, maraton za rohem

No jo, zapomněl jsem napsat, jak to celé dopadlo. Ale Petr mi to připomněl. Takže, jak popisuje, vyrazili jsme na trať ve dvou, ale mělo to samozřejmě nějakou předehru. V podobě asi týdenního řešení meteorologických předpovědí, běžeckých hadrů (dostačuje, co je v šatníku, nebo ne?), běžecké přípravy (ještě něco dohánět, nebo se na to vykašlat?) a tak...

Nakonec se to vyřešilo celkem uspokojivě. Meteorologové měli recht, teplo vypadá jinak. Takže nákupy na poslední chvíli. Po čtvrtečním vyzvednutí startovního čísla, batohu a dalších nezbytností v půlmaratonském expu se v pátek vydávám na dvoudílný lov. Jsem jak ženská, při prvním díle "shoppingu" jsem v Hervisu na Chodově nechal ladem dlouhé harapesky. Místo toho jsem nakoupil jen na "vršek", mám funkční triko s dlouhým rukávem a běžeckou bundu s kapucí. Fajn. Jenže v průběhu dne se mi to rozleželo, takže cestou z práce domů ještě na Nový Smíchov znovu do Hervisu pro harapesky. Na místě se mi stáhl krk, sortiment dlouhých harapesek je notně probraný... Nakonec nějaké v rozumné velikosti ulovím a hajdy domů. Mohl bych sloužit jako reklamní poutač na všechny sportovní firmy, každý kousek hader mám od jiné - Mizuno, Asics, Nike...

Doma už se formuje fanouškovská základna, z Ostravy přijela máma a přivezla řízky. Obětuji smaženou pochoutku na oltář závodu a dám si jen něco lehčího. Řízky až zajtra... Myslel jsem si, že nebudu moci usnout, ale je to v pohodě, spím jako zařezaný až do chvíle, kdy se před sedmou probudí Berta a spustí v dětském pokoji sirénu na maximum. Běžím pro ni, abychom ji ještě uspali v naší posteli, ale už nezaberu. Hodinu do budíku protrpím, myšlenky na půlmaraton už jsou nastartované naplno.

V osm rezignuju, vstávám a jdu snídat. Ovesná kaše s jablkem, pak svačinka v podobě tyčinky od Nutrendu (Voltage), zabalit batoh, několikrát už zabalený batoh překontrolovat, na radu Miloše Škorpila přelepit bradavky, dále ostříhat nehty na nohou, ještě jednou překontrolovat batoh a hybaj na tramvaj. Tam už je běžci narváno, i proto Dopravní podnik nejspíš zvolil tzv. seznamovací variantu před během a poslal jen jeden vůz.

Zjišťuju, že jsem zapomněl mobil doma, takže mi vrtá hlavou, jestli se s Petrem na místě vůbec potkáme. Po pětiminutovém bloumání okolo expa se to daří a míříme do útrob zázemí. Najdeme šatnu, v ní volné místo, převlíkačka ve vojenských podmínkách, fórky okolo, začíná to vypadat, že se bude fakt závodit. Pak ještě odevzdat batoh s věcmi v šatně a hurá na start. Fouká jak sviňa, takže vytahuji čelenku, a překontrolovávám obsah kapes v bundě - všechny gely a další lahůdky od Nutrendu jsou na místě. Fajn. Jediný problém je připevnit v té kose číslo drobnými sichrhajckami. Málem je ztratím.

Pak už do našeho koridoru a čekačka na start. Připadá mi trochu dlouhá, hodinky mi jdou napřed, už bych nejraději vyběhl. Pak se konečně ozve výstřel a první tóny Vltavy. Běžíme... Ne, pořád stojíme. Ještě sedm minut. Rozejdeme se, pak poskakujeme, lehce vyklusáváme ke startu a najednou jsme přímo pod startovní bránou. Mačkám stopky a tlemím se na lidi okolo. Okolo nás se ženou nedočkavci ke své první krizi, my si vyklusáváme podle zvolené strategie. Zatím mi půlmaraton přijde jako sranda.

Doklusali jsme na první občerstvovačku, zkusili ionťák, vodu i polibky od našich žen a vydali se na druhý břeh. Tam znovu zdravice s naší fanouškovskou ekipou, která to vzala přes železniční most zkratkou. Od té chvíle jsme v tom už ale sami. Běžíme bok po boku, občas něco okomentujeme. Běží se mi dobře, podvědomě čekám na krizi. Nepřichází ani na 11,5 km, kdy mi Petr říká, ať běžím sám. V podstatě, ať už jdu do hajzlu. Tak se trhám a běžím do Holešovic sólo. Na Libeňském mostě mávám na poslední kamarády, daří se mi držet strojové tempo a dokonce ho zvyšovat. S potěšením zjišťuju, že si mě dokonce někdo vybral za vodiče a vytrvale mi supí za zády. Společně zdoláváme jednoho běžce za druhým. Na Rohanském nábřeží se do prořídlých řad pořádně opřel protivítr, v tichu a větru je pro mnohé těžké udržet se v běhu, hodně lidí bojuje z posledních sil, někteří jdou.

Poslední osvěžovačka na 18. km mě zbaví supícího spoluběžce za zády, do cíle běžím sám. Trochu mě rozhodilo, že jsem neviděl značku s 19. kilometrem, ale ta s 20. mě uklidnila. Už jen kousek, znovu zrychlím a vidím cedule odpočítávající poslední stovky metrů do finiše. Vytrvale zrychluju a užívám si doběh. Konečně v cílové minirovince a jsem tam. Hotovo. Mačkám stopky, 2:14:26. Spokojenost. Všechno v cíli klape jako na drátkách, sundat čip, medaili na krk, cílovou tašku s pitím do ruky. Ještě si beru banán a jdu do fronty k šatnám. Cestou přemýšlím, za kolik bych to mohl dát příště. Určitě pod dvě hodiny. Hmm, uvidíme. Nejdřív ten maraton...

středa 21. března 2012

Blíží se to...

Nějak mě v posledních dnech/týdnech/měsících opustila chuť blogovat. Teď zaklepala a na chvíli vešla dál, tak píšu. Asi hlavně proto, že už jde do tuhého, start 1/2maratonu je za dveřmi, strašák maraton přiklusá hned vzápětí. Sice jsem neblogoval, ale aspoň jsem něco naběhal, to mě trochu uklidňuje. Žádné velké objemy, co jsem nestihl v prosinci a lednu, to už teď stejně nedoženu, takže cíl je aspoň získat pocit, že to půjde :)

Trochu mě děsí zatím nevyzkoušená distance, na druhou stranu jsem zvědavý, co to se mnou udělá a zda půjde dát tuhle porci dvakrát.  V posledním týdnu dvou mi taky nějak hapruje tréninkový plán, pravidelně mi vypadává den či dva, které bych měl odběhat. Ale co už, nakonec stejně jenom připnu číslo a zkusím přežít... Jop a mám fungl nové běžecké ponožky, tenhle upgrade výbavy bude klíčový bod úspěchu, to je jasný.

středa 4. ledna 2012

Tenhle způsob zimy...

Někdo hudruje, mně se to líbí. Dá se běhat. A dá se běhat, aniž by člověk měl na sobě víc vrstev než cibule z vietnamské večerky. Je to fajn, po ránu příjemné teploty okolo pěti stupňů (mnohdy i nad pět), ani stopa po ledu na cyklostezkách, takže člověk nemusí volit styl běhu "napil jsem se šaratice a hledám temnou komůrku", riziko zranění je mnohem menší. Takže jsem spokojený, i když to u Vltavy cestou k lodi pořádně fouká proti (ale to blaho, když to tam otočím) a i když občas spadne na zem nějaké to mokro. Jen ať to vydrží co nejdéle, není nad to, připravovat se v prosinci/lednu na březnový 1/2maraton v březnových podmínkách...

pondělí 2. ledna 2012

Zatni zuby, Varle, a táhni

Krize je potvora. Přijde, kdy se jí zlíbí, jedno, zda jde o závod, nebo o pouhou přípravu. Najednou je tu. Nohy tahám jako z medu, sotva se ploužím vpřed, různě po těle se stěhuje všelijaké píchání a pobolívání. Běžet je to poslední, co by člověk chtěl. Nutkání přejít do chůze si zakazuju. Netrénuju přece na nějaké chodecké preteky, ale na běžecký závod. Zatnout zuby a táhnout... tedy běžet. Ať je to cokoliv, většinou to po pár metrech přestane, pobolívání zmizí, nohy začnou kmitat v normálním tempu a rytmu.

Než se tak stane, přemlouvám se a dodržuju základní pravidla - pořád pravidelně dýchat, civět dva tři metry před sebe, snažit se běžet do vlastního rytmu, který mě udrží alespoň plus minus na 6 min/km. Když to pak povolí, je to najednou báječné, svět dostane barevnější nádech, rozhlížím se okolo a kochám se jako doktor ve vesničce střediskové. A mám pocit, že můžu běhat ještě hodiny... nebo aspoň hodinu. Někdy to vyzkouším, zatím to balím zhruba po 50-55 minutách.