- Přivedl mě k běhání. Když jsem se před necelým rokem rozhodl připravit se na maraton, jaksi logicky jsem musel začít běhat. Díkybohu za to. Objevil jsem novou, fajn závislost, které se budu držet zuby nehty.
- Nádherná rána. Běhám ráno a běhat ráno budu. Odpoledne a večery mi nesedí. Rána jsou úžasně poklidná, vše se probouzí, dýchá, občas jsem zažil parádní východy slunce. Krásné je také vnímat proměny okolí v různých ročních obdobích, každé má přitom něco do sebe. Zkrátka ranní výběhy podél Vltavy jsou nejlepší...
- Vnitřní klid. Zklidnil jsem se, získal nadhled a více si užívám života. Možná je to ten rok navíc a dvě děti v chalupě, ale věřím, že v tomhle má taky prsty běhání (a maraton). Duševní neklid, těkání, přílišná nabuzenost, to mě dřív docela často provázelo. Teď mám K-L-I-D!
- Štěstí. Ty pocity štěstí jsou nesdělitelné. Když se podaří dobře odběhnout trénink, když člověk překoná sám sebe při maratonu (ale i půlce nebo na desítce), cítí se velkolepě. Zkrátka endorfiny po každém proběhnutí vůbec nejsou k zahození a v apatyce je nekoupíte...
- Dokonalé nastartování. Každý den, který začínám proběhnutím, je o fous lepší, než ten "neběžecký". Provětrám hlavu, vypudím myšlenky, pročistím hardware. Jsem pak dopoledne výkonnější, zvládám více věcí. A v lepší náladě.
- Být chvíli sám se sebou. Není snadné udržet si v současné době jakýsi kruh vnitřní samoty. Do kruhů se vám každou chvíli někdo cpe, v práci, na ulici, na úřadech... Prožít si intenzivně chvilku sám se sebou, protřídit myšlenky a zbytečné vyházet, to je možnost, kterou přináší běhání. Proto si na výběhy neberu hudbu do uší, přestože jsem mp3 zvažoval, zůstává ležet doma.
- Objevit vlastní tělo. Poznávat vlastní tělo je přes běhání či jakoukoliv jinou fyzickou aktivitu příjemnější než na monitorech ve špitále. Myslím, že tomu, co mě drží pohromadě, zase rozumím o pár fousů víc.
- Lepší imunita. Tenhle bod by měl být určitě někde výše, ale já to neřadím podle priorit, jen tak, jak mě věci napadají... Zatímco loňskou zimu jsem prakticky proležel a musel pod peřinu asi čtyřikrát, letos nic. Samozřejmě vražedná rýmička přišla, ale smrtelnější choroby jako viróza či chřipka se mi vyhnuly obloukem.
- Méně obav. Asi to souvisí s vnitřním klidem, štěstím, pročištěním mysli, o kterém tu už byla řeč. Každopádně si ale umenšení vnitřních obav, různých strachů apod. zaslouží vlastní bodík. Díky běhání jsem našel více odvahy udělat kroky, o nichž jsem dříve uvažoval jen jako o chimérách a vzdušných zámcích. Nyní mi připadají reálnější. Ať už jde o rozhodnutí v osobním životě či tom profesním.
Jako desátý bod se patří poděkovat. Především mé skvělé ženě, že mě vždycky podporovala v přípravě, nikdy na běhání neremcala a na závodech mě maximálně podporovala (i ve vysokém stupni těhotenství :D - viz zde nebo zde). Pak také zbytku mé výborné rodinky a spoluběžci Petrovi, který mě k řadě věcí dokopal a motivoval. Prostě dík!
Tímhle končí jedna etapa blogu a další začíná - cíl 3:30 za rok na PIM. A dílčí cíle ještě po cestě. Repky z cesty opět budou. Stay tuned.
Žádné komentáře:
Okomentovat