Stránky

neděle 8. dubna 2012

Půlmaraton za mnou, maraton za rohem

No jo, zapomněl jsem napsat, jak to celé dopadlo. Ale Petr mi to připomněl. Takže, jak popisuje, vyrazili jsme na trať ve dvou, ale mělo to samozřejmě nějakou předehru. V podobě asi týdenního řešení meteorologických předpovědí, běžeckých hadrů (dostačuje, co je v šatníku, nebo ne?), běžecké přípravy (ještě něco dohánět, nebo se na to vykašlat?) a tak...

Nakonec se to vyřešilo celkem uspokojivě. Meteorologové měli recht, teplo vypadá jinak. Takže nákupy na poslední chvíli. Po čtvrtečním vyzvednutí startovního čísla, batohu a dalších nezbytností v půlmaratonském expu se v pátek vydávám na dvoudílný lov. Jsem jak ženská, při prvním díle "shoppingu" jsem v Hervisu na Chodově nechal ladem dlouhé harapesky. Místo toho jsem nakoupil jen na "vršek", mám funkční triko s dlouhým rukávem a běžeckou bundu s kapucí. Fajn. Jenže v průběhu dne se mi to rozleželo, takže cestou z práce domů ještě na Nový Smíchov znovu do Hervisu pro harapesky. Na místě se mi stáhl krk, sortiment dlouhých harapesek je notně probraný... Nakonec nějaké v rozumné velikosti ulovím a hajdy domů. Mohl bych sloužit jako reklamní poutač na všechny sportovní firmy, každý kousek hader mám od jiné - Mizuno, Asics, Nike...

Doma už se formuje fanouškovská základna, z Ostravy přijela máma a přivezla řízky. Obětuji smaženou pochoutku na oltář závodu a dám si jen něco lehčího. Řízky až zajtra... Myslel jsem si, že nebudu moci usnout, ale je to v pohodě, spím jako zařezaný až do chvíle, kdy se před sedmou probudí Berta a spustí v dětském pokoji sirénu na maximum. Běžím pro ni, abychom ji ještě uspali v naší posteli, ale už nezaberu. Hodinu do budíku protrpím, myšlenky na půlmaraton už jsou nastartované naplno.

V osm rezignuju, vstávám a jdu snídat. Ovesná kaše s jablkem, pak svačinka v podobě tyčinky od Nutrendu (Voltage), zabalit batoh, několikrát už zabalený batoh překontrolovat, na radu Miloše Škorpila přelepit bradavky, dále ostříhat nehty na nohou, ještě jednou překontrolovat batoh a hybaj na tramvaj. Tam už je běžci narváno, i proto Dopravní podnik nejspíš zvolil tzv. seznamovací variantu před během a poslal jen jeden vůz.

Zjišťuju, že jsem zapomněl mobil doma, takže mi vrtá hlavou, jestli se s Petrem na místě vůbec potkáme. Po pětiminutovém bloumání okolo expa se to daří a míříme do útrob zázemí. Najdeme šatnu, v ní volné místo, převlíkačka ve vojenských podmínkách, fórky okolo, začíná to vypadat, že se bude fakt závodit. Pak ještě odevzdat batoh s věcmi v šatně a hurá na start. Fouká jak sviňa, takže vytahuji čelenku, a překontrolovávám obsah kapes v bundě - všechny gely a další lahůdky od Nutrendu jsou na místě. Fajn. Jediný problém je připevnit v té kose číslo drobnými sichrhajckami. Málem je ztratím.

Pak už do našeho koridoru a čekačka na start. Připadá mi trochu dlouhá, hodinky mi jdou napřed, už bych nejraději vyběhl. Pak se konečně ozve výstřel a první tóny Vltavy. Běžíme... Ne, pořád stojíme. Ještě sedm minut. Rozejdeme se, pak poskakujeme, lehce vyklusáváme ke startu a najednou jsme přímo pod startovní bránou. Mačkám stopky a tlemím se na lidi okolo. Okolo nás se ženou nedočkavci ke své první krizi, my si vyklusáváme podle zvolené strategie. Zatím mi půlmaraton přijde jako sranda.

Doklusali jsme na první občerstvovačku, zkusili ionťák, vodu i polibky od našich žen a vydali se na druhý břeh. Tam znovu zdravice s naší fanouškovskou ekipou, která to vzala přes železniční most zkratkou. Od té chvíle jsme v tom už ale sami. Běžíme bok po boku, občas něco okomentujeme. Běží se mi dobře, podvědomě čekám na krizi. Nepřichází ani na 11,5 km, kdy mi Petr říká, ať běžím sám. V podstatě, ať už jdu do hajzlu. Tak se trhám a běžím do Holešovic sólo. Na Libeňském mostě mávám na poslední kamarády, daří se mi držet strojové tempo a dokonce ho zvyšovat. S potěšením zjišťuju, že si mě dokonce někdo vybral za vodiče a vytrvale mi supí za zády. Společně zdoláváme jednoho běžce za druhým. Na Rohanském nábřeží se do prořídlých řad pořádně opřel protivítr, v tichu a větru je pro mnohé těžké udržet se v běhu, hodně lidí bojuje z posledních sil, někteří jdou.

Poslední osvěžovačka na 18. km mě zbaví supícího spoluběžce za zády, do cíle běžím sám. Trochu mě rozhodilo, že jsem neviděl značku s 19. kilometrem, ale ta s 20. mě uklidnila. Už jen kousek, znovu zrychlím a vidím cedule odpočítávající poslední stovky metrů do finiše. Vytrvale zrychluju a užívám si doběh. Konečně v cílové minirovince a jsem tam. Hotovo. Mačkám stopky, 2:14:26. Spokojenost. Všechno v cíli klape jako na drátkách, sundat čip, medaili na krk, cílovou tašku s pitím do ruky. Ještě si beru banán a jdu do fronty k šatnám. Cestou přemýšlím, za kolik bych to mohl dát příště. Určitě pod dvě hodiny. Hmm, uvidíme. Nejdřív ten maraton...

Žádné komentáře:

Okomentovat