Krize je potvora. Přijde, kdy se jí zlíbí, jedno, zda jde o závod, nebo o pouhou přípravu. Najednou je tu. Nohy tahám jako z medu, sotva se ploužím vpřed, různě po těle se stěhuje všelijaké píchání a pobolívání. Běžet je to poslední, co by člověk chtěl. Nutkání přejít do chůze si zakazuju. Netrénuju přece na nějaké chodecké preteky, ale na běžecký závod. Zatnout zuby a táhnout... tedy běžet. Ať je to cokoliv, většinou to po pár metrech přestane, pobolívání zmizí, nohy začnou kmitat v normálním tempu a rytmu.
Než se tak stane, přemlouvám se a dodržuju základní pravidla - pořád pravidelně dýchat, civět dva tři metry před sebe, snažit se běžet do vlastního rytmu, který mě udrží alespoň plus minus na 6 min/km. Když to pak povolí, je to najednou báječné, svět dostane barevnější nádech, rozhlížím se okolo a kochám se jako doktor ve vesničce střediskové. A mám pocit, že můžu běhat ještě hodiny... nebo aspoň hodinu. Někdy to vyzkouším, zatím to balím zhruba po 50-55 minutách.
Žádné komentáře:
Okomentovat